Hra neboli poznávání a učení nejmenších je předmětem posledních výzkumů v kognitivní psychologii.
Osobně mne v poslední době zaujaly výzkumy Laury E.Schulz, která je profesorkou kognitivní vědy v oddělení „Kognitivních věd a neurověd“ na Massachusetts Institute of Technology (MIT). Je hlavní výzkumnicí laboratoře poznávání v raném dětství. V roce 2014 jí byla udělena Americkou psychologickou asociací cena za přispění psychologii. Společně s další psycholožkou Alison Gopnik napsala knihu „Causal Learning: Psychology, Philosophy, and Computation“. Velmi mne zaujal její příspěvek na TED konferenci, ve kterém se zabývá otázkou, jak se děti z minima podnětů naučí tak rychle tolik věcí. Ukazuje to názorně na příkladech. Ve svém příspěvku říká: „Děti neustále něco zobecňují při malém vzorku dat. Vidí pár gumových kachniček, a hned pochopí, že všechny plavou. A z pár míčků pochopí, že všechny skáčou. A všechny předpoklady o míčcích a kachničkách jim už zůstanou na celý jejich život. A úplně stejně jako u míčků a kachniček zobecňují i další poznatky: o botách, o lodích, o vosku, o zelí či o králích.“ Tento předpoklad dokazuje na experimentu dvou malých dětí, ve kterých sleduje jejich reakce a zda, děti dokáží poznat, jestli nějaká věc věrohodně zastupuje širší množinu prvků. Dětem stačí pár příkladů a pochopí, jak užívat novou pomůcku. Z pár příkladů dokáží vyvodit novou kauzální souvislost.
Děti pomůcka zajímá o to víc, pokud vyžaduje jejich práci a úsilí. Snaží se přijít např. na to, jak to funguje. Rodiče kvůli malé znalosti posledních výzkumů kognitivní psychologie nejmenších dětí občas podceňují důležitost vývoje myšlení a poznávání dítěte od nejútlejšího věku. Vedení Montessori dílen pro nejmenších je skvělou příležitostí nabídnout rodičům s dětmi vhodné prostředí a zároveň je pozorovat a motivovat při hře a učení. Navíc mají děti při společných dílnách možnost rozvíjet sociální schopnosti, protože jsou konfrontovány s tím, že v omezeném prostoru je více dětí a mají omezené množství pomůcek.
Hračky a pomůcky na hraní mohou tvarovat rozvoj dítěte. V dnešní době jsou obchody přeplněné hračkami pro nejmenší a rodiče mohou být zmateni nebo si neví rady, která hračka pro dítě je ta pravá a která zaujme dítě na několik dnů nebo týdnů. Nejmenší děti kolem 1,5 roku až 2 let rády rozebírají, vyndávají, líbí se jim předměty, které se pohybují nebo vydávají zvuky. Velmi je zajímají předměty, které mohou objevovat a řešit s nimi nějaký problém, rozebírat je a zase skládat. Něco někam strkat nebo vyndávat zkrátka obecně předměty, které nabízejí aktivitu. Děti také rády zkoumají předměty běžné spotřeby – mobil, kuchyňské pomůcky, ovladače, smetáčky apod. Mnoho hraček nabízí nejmenším různé knoflíky, světla a hudbu při stisknutí tlačítka. Často jsou inzerovány jako rozvíjející, protože mají mnoho různých funkcí. Bohužel bývají kontraproduktivní. Čím více toho hračka umí, tím méně nutí dítě něco dělat. Jakmile to vede k tomu, že si dítě sedne a pozoruje, co hračka dovede, je to spíše zábava než vzdělávání. Pokud hračka začne náhodně hrát nebo není jasné, který knoflík vedl k blikání, potom se dítě neučí příčině a následku. A právě kauzalita i zobecňování je to, co se nejmenší dítě učí hrou a činností.